The Potions Master ✔ (CZ)

#27 Odplata

Ke čtení si můžete pustit tu písničku. Je to Trouble od Imagine dragons. S příběhem nijak nesouvisí, ale v sobotu jsem byla na jejich koncertě a prostě jsem ji sem musela dát...

Snape za námi zabouchl dveře a svalil se do křesla.

„Co budeme dělat?" zeptala jsem se, protože jsem si opravdu nevěděla rady.

„Prostě to podáme jako blbý vtip, i když tohle se mi zdá i na Malfoye moc," odpověděl prostě a upřeně se na mě zadíval, „nevíš, co ho k tomu mohlo vést?"

Pohled jsem upřela na zem, protože bylo těžké lhát mu do očí. „Ne nevím, předtím tvrdil, že nic neřekne..." Zvedla jsem oči zpět k jeho obličeji. V jeho očích se objevovaly pochybnosti, ale nechal to být.

„Teď už s tím stejně nic neuděláme. Doufejme, že to všichni budou považovat za tak nepravděpodobné, že na to brzy zapomenou." Jo to určitě, říkala jsem si. A vůbec, odkdy je tak optimistický?

„Předtím," začala jsem pomalu, protože jsem tušila, že se ptám na citlivé téma, „jsi říkal něco o nějakém slibu..." Z jeho pohledu jsem věděla, že ví, o čem mluvím, ale rozhoduje se, zda mi to říci, nebo ne. Nakonec však rezignoval a zhluboka se nadechl.

„Ano, dal je slib. Neporušitelný slib jeho matce, že ho budu chránit." Zalapala jsem po dechu. Samozřejmě jsem věděla, co neporušitelný slib je. Jak už z názvu vyplývá, nemůžete ho porušit.

„Ale proč? Copak on potřebuje před něčím chránit?" Opět jsem viděla, že moje otázka v něm vyvolala vnitřní souboj.

Místo odpovědi na moji otázku se však zeptal: „Věříš mi?"

Neváhala jsem ani vteřinu: „Samozřejmě, že ano." Zkoumal můj obličej a uvažoval nad tím, jestli mluvím pravdu.

„Dobře tedy. Teď budu opravdu potřebovat tvoji důvěru," pohlédl na dveře a skoro neznatelným pohybem hůlky je zamkl. Trochu mě to vyděsilo.

„Takže ano, potřebuje chránit. Potřebuje chránit před Temným pánem. Vybral ho pro jeden úkol, a pokud ho nesplní, zabije ho. Jeho matka mě donutila na něj dohlédnout. A v případě nutnosti musím splnit ten úkol za něj." Moment, co?

„A jak víš, že dostal úkol od Ty-víš-koho? Copak jsi s ním ve spojení?" Myslela jsem to ironicky, ale odpovědi jsem se bála.

Nic neřekl. Jen se na mě smutně podíval a začal si vyhrnovat levý rukáv černého hábitu. Okamžitě jsem věděla, co tam uvidím, ale doufala jsem, že tomu tak nebude, proto mě šokovalo, když jsem uviděla tetování ve tvaru hada, pokrývající téměř celé jeho předloktí." Bezmyšlenkovitě jsem začala couvat ke dveřím, ale když mi došlo, že jsou zamčené, přestala jsem. Musel tušit, že se o to pokusím a nemohl dopustit, aby se to kdokoliv dozvěděl.

„A... a Brumbál," vypravila jsem ze sebe konečně, ale hlas se mi klepal.

„Ten o tom ví. Nejsem smrtijed. Dělám Brumbálovi špeha. Už téměř šestnáct let." Zalapala jsem po dechu. Už šestnáct let skrývá něco takového? To musí být hrozné.

„A můžeš mi říct, co je to za úkol?" Podíval se na mě, jako by zjišťoval, co si o něm po tom všem myslím.

„Ne, byla bys v moc velkém nebezpečí. Už takhle jsem ti toho řekl až moc, ale hodně nám to usnadní získání třetí relikvie." Přemýšlela jsem jak, ale hlavu jsem měla stále plnou toho tetování. Je to smrtijed. Zabíjel lidi.

„Ne, už nejsem a tobě bych nikdy neublížil," řekl, jako kdyby mi četl myšlenky, což také nejspíš dělal. Já jsem stále nevěděla, co si myslet.

Vstal, přešel ke mně, dal mi ruku do vlasů a já bojovala s nutkáním ucuknout. Zas mi četl myšlenky, protože se mu v tváři objevil smutek.

„Věř mi." To bylo vše, co řekl.

„Věřím." To bylo vše, co jsem řekla já a myslela jsem to upřímně.

***

Ve škole jsem to téměř nemohla vydržet. Plakáty sice již ze stěn zmizely (Filch pěkně nadával, když je musel uklízet), ale nic se tím nezměnilo. Všichni si na mě ukazovali a smáli se. Věřili tomu. Teda samozřejmě ne všichni, ale hodně jich věřilo, že je to pravda, že mám něco se Severusem. Koneckonců, pravda to byla, ale oni to neměli vědět, neměli si to myslet.

Ani Snape nikdy nezažil větší pozornost než teď. Na jeho hodinách, při jídle ve velké síni, na chodbách, ho stále sledovali. Rozebírali každý jeho pohyb. Když se na mě podíval, když mě vyvolal a podobně. Také se začaly šířit různé fámy, například, že jsem se z nebelvírské věže přestěhovala k němu do komnat, což byla samozřejmě úplná blbost. Tohle všechno mělo jen jediný následek a to, že jsme se sobě navzájem vyhýbali, jak jen to šlo, abychom jim ještě nedávali další důvody k pomluvám. Bylo to hrozné, Sev mi strašně chyběl.

Proto jsem právě seděla u večeře a zamyšleně se vrtala v jídle. Přemýšlela jsem, jak strhnout pozornost od nás jinam, nejlépe na Draca, a jak se mu zároveň pomstít. Vtom jsem si vzpomněla na jednoho páťáka od nás z koleje. Kdoví proč Malfoye obdivoval a stále se mu snažil zavděčit. To by se dalo využít.

Slyšela jsem, že jistá dívka z Nebelvíru si u Freda a George koupila lektvar lásky. Vplížila jsem se jí do ložnice a jednoduše jí ho ukradla. Občas jsem si říkala, že bych vlastně měla být spíše ve Zmijozelu. Poté jsem ho nalila do borůvkových muffinů, a to opravdu silnou dávku, které byly Dracovi nejoblíbenější a pak jsem je po školní sově nechala doručit tomu klukovi (stále jsem si nemohla vzpomenout, jak se jmenoval, věděla jsem jen, že má mudlovské rodiče) se vzkazem, ať jde ráno před snídaní ke vchodu do Zmijozelské koleje a ať dá muffiny Dracovi s tím, že je pro něj ukradl v kuchyni. Ano, znělo to celkem neoriginálně, ale věděla jsem, že kluk to doručí a že Malfoy si rád dá. Teď už zbývalo jen čekat.

***

A opravdu. Ráno, když jsem přišla na snídani, se o tom všichni bavili.

Otočila se ke mně Sue: „Věděla si, že se Malfoy líbal s nějakým mudlovským klukem?" Snažila jsem se dělat překvapenou.

„Prý se na něj úplně vrhl. A navíc potom, když se zjistilo, že ho někdo otrávil nápojem lásky a odvedli ho ke Křiklanovi, aby mu pomohl, otrávil se zase nějakým alkoholem. To je skoro zajímavější než ty a Snape." Takže ještě další otrava? To je příjemný bonus.

„Poslyš já se Snapem..."

„Chceš snad říct, že spolu nic nemáte?" Rozhlédla jsem se kolem. Naštěstí si všichni hleděli svého a nechávali nám alespoň tolik soukromí, jak jen bylo při tolika lidech možné. Pak jsem se znovu podívala na ni. Zaslouží si vědět pravdu.

„No vlastně..."

„Já to stejně věděla," přerušila mě. Překvapilo mě, ji to ani moc nerozhodilo.

„A no, tobě to nepřijde divné nebo tak?"

„Samozřejmě, že přijde, ale je to tvůj život." Nevěděla jsem, jestli to brát jako dobrou zprávu, ale každopádně to byla lepší reakce, než kterou jsem čekala.

Tak jsem to nakonec stihla vydat ještě dnes... Tak co na to říkáte?