The Potions Master ✔ (CZ)

#16 Nebezpečí opilosti

Z hůlky vyskočila laň a proháněla se po celé místnosti. Strnule jsem pohlédla na Brumbála. Ten koukal s otevřenou pusou. Takhle zaraženého jsem ho ještě neviděla. Už po několikáté jsem si pomyslela - a sakra!

„Takže je to pravda. Tohle je opravdu váš patron. Když mi to Severus tuhle říkal, nechtěl jsem mu věřit. Myslel jsem, že to nelze, ale jak vidím, měl pravdu." No jo, on vlastně už věděl, že mým patronem je laň. Trochu se mi ulevilo, ale radši jsem kouzlo hned zrušila. To přerušilo jeho dlouhý pohled, kterým patrona sledoval.

„Myslím, že měl pravdu i v tom, že z vás mluví Lily. Ale proč tomu tak je? A proč se to týká zrovna vás? Měla jste od toho nepříjemného incidentu ve třídě nějaký další výpadek?" Zamyslela jsem se. My jsme mu vlastně nic neřekli. Neinformovali jsme ho o ničem, co se od té doby stalo. Musela jsem lhát.

„Ne, žádný další jsem neměla. Myslím, že už se to nebude opakovat." Rychle jsem uhnula očima, protože jeho ruka, zamyšleně mnoucí letitý plnovous, naznačovala, že ví, že mu neříkám vše. Ovšem nakonec jen přikývl a nechal to být.

„Dobře, myslím, že pro dnešek máme oba dost. A kdybyste měla nějaký problém, řekla byste mi o něm, že ano?" Jeho oči spočívaly na mě tváří.

„Ano, samozřejmě." Co jiného jsem měla říct?

Pokynul mi ke dveřím. Oba jsme jimi prošli. Když jsem otočila hlavu, už tam nebyly. Jen holá zeď.

„Mám ještě poslední otázku," promluvil a já zbystřila, „jaký máte vztah k profesoru Snapeovi?" Okamžitě, jak to vyslovil, moje tvář se zbarvila do odstínu tmavě červené. Myslel to tak, jak si myslím, že to myslel, nebo ne? Nervózně jsem si začala hrát s lemem hábitu.

„Myslím, že tak úplně nerozumím vaší otázce." Překvapilo mě, jak silný můj hlas byl, když uvnitř jsem se cítila jako štěně zatlačené do kouta.

„Vypadá to totiž, že ho váš stav velice zajímá. Evidentně představa, že by z vás mluvila Lily, ho velice nadchla. Nevím, jestli vám řekl, co pro něj všechno znamenala, ale byla pro něj opravdu hodně důležitá. Díky ní je takový, jaký je. Ke spoustě rozhodnutí, která učinil, dospěl právě díky ní. Kdo ví, kde by byl, kdyby ji nikdy nepoznal." Ta představa se mu nelíbila, což bylo patrné z výrazu plného nelibosti.

„Každopádně podstatou mojí otázky bylo, že nyní s vámi zřejmě bude chtít trávit více času. Přiznejme si, že není moc oblíbený, a tak mě zajímá, jak je to u vás, protože pro některé žáky je těžké trávit s ním čas jen na hodinách." Získávala jsem zpátky svoji barvu. Proč mě takhle děsí? Proč to neřekl rovnou?

„Já jsem se naučila, že když se chovám s patřičnou zdvořilostí, tak vyjít se Seve... tedy s profesorem Snapem, není vůbec žádný problém." Mého klopýtnutí si zřejmě nevšiml, protože vypadal potěšeně.

„To jsem rád. Zastávám stejný názor. Nuže tedy - užijte si hezký zbytek dne."

***

Stále jsem přemýšlela nad doučováním s Brumbálem, a došlo mi, že jsme se nedomluvili na další hodině. No nic, to se vyřeší později. Stejně mi to moc nepomáhá k nalezení další relikvie.

Kráčela jsem chodbou, když jsem uslyšela hlas.

„Páni, to byla jízda! Jé ahoj zlato, už jsem ti řekl, jak tě miluji?" Neviděla jsem, kdo to říkal, ale rozhodně jsem ho znala. Jen jsem si nemohla vzpomenout. Nahlédla jsem za roh, a tam jsem ho uviděla. V ruce držel prázdnou láhev a líbal kamenný sloup, ale nebylo pochyb, že je to on. Ten, který mě tak nenáviděl. Jak to, že jsem si na jeho hlas nevzpomněla hned? Vždyť ho tak nesnáším. V tu chvíli se o zem za strašného zvuku, který mi rval uši, jak se rozléhal po prázdné chodbě, roztříštila láhev a skleněné střípky se rozlétly všude kolem, až jsem nadskočila. Co když ho takhle někdo najde? To mu přeci neprojde. Bude mít hrozný průšvih. Zamyslela jsem se nad tím a pak jsem usoudila, že je mi vlastně jedno, co se stane s tímhle ďábelským tyranem. Jak se říká - boží mlýny melou pomalu, ale jistě...

Otočila jsem se a vyrazila pryč od Malfoye nasáklého alkoholem. Za mnou se ozývaly nechutné zvuky. Nejspíš právě vyklopil všechno jídlo, které kdy snědl, protože tak to aspoň znělo. Ohrnula jsem rty, ale zastavila jsem se. Copak ho tu můžu nechat? Ano, byl to Malfoy, ano, nesnášel mě, ale i přesto to byl můj spolužák. Co když vypadne z okna a zemře? Do smrti bych si vyčítala, že jsem ho mohla zachránit. To definitivně rozhodlo. Udělala jsem čelem vzad a rázně k němu vykročila.

Okamžitě jsem ucítila pach jeho zvratků a na okamžik jsem se opravdu naštvala na své svědomí, ale nezastavila jsem. Byla jsem od něj na dva kroky a stále si mě nevšiml. Byl opravdu hodně opilý. Kde se mohl tak zřídit? Hlasitě jsem si odkašlala. Nic. Stál předkloněný, ruce opřené o kolena, hlavu svěšenou dolů a hlasitě oddechoval. Zkusila jsem to ještě jednou, ale se stejným výsledkem. Obrátila jsem oči v sloup a zakřičela: „Malfoyi! Co si myslíte, že děláte? Strhávám Zmijozelu dvě stě bodů!"

To už bez odezvy nezůstalo. Polekaně naskočil a ustoupil o několik kroků, až se vyčerpaně opřel o sloup, do kterého byl, jak to před chvílí vypadalo, hluboce zamilovaný. Když viděl, kdo před ním stojí, tak se přeci jen trochu uklidnil.

„Jé, Zoe, to je náhoda. Zrovna jsem tě hledal." Snažil se stát na vlastních nohách, ale dost se kymácel, a tak dal opět brzy za vděk sloupu.

„Jo, to určitě," posměšně jsem si odfrkla, „a to jako proč? Chtěl si mě ponížit?" Proč se sakra vůbec snažím být hodná?

Zatvářil se ublíženě. „Ponížit? Jak to můžeš říct? Ty nevíš, proč jsem tohle všechno dělal? Snažil jsem se upoutat tvou pozornost! Snažil jsem se, aby sis mě všimla! Chápeš to? Já tě totiž miluju! Proč si jako myslíš, že jsem se dneska opil? Abych byl zajímavý? Omyl! Chtěl jsem ti to říct, víš? Jenže jsem neměl odvahu. Řekl jsem si, že alkohol mi ji dá. A jak vidíš tak jsem se nemýlil," rozpřáhl ruce, zatímco já jen nevěřícně zírala, a vykročil mým směrem, „teď mě tu máš. Jsem celý jen tvůj. No tak, pojď ke mně a polib mě." To myslí vážně? To nehodlám poslouchat. Dovedu ho za Snapem, ten už bude vědět, co s ním.

„Jistě, že tě políbím, ale ne tady. Mohl by nás někdo vidět a to přeci nechceme. Pojď, odvedu tě ke mně." Snad to zabere.

Podepřela jsem ho, on se mě možná až moc rychle chytil a vrávoravě jsme vykročili. Nebyl zrovna nejlehčí.

„Tak ty chceš, abychom měli soukromí?" otočil tvář ke mně a svůdně zamrkal. Já se jen usmála a pokračovala v cestě. On se však najednou zastavil.

„Ne! Ty nechceš soukromí, ty... ty mě vedeš k němu! Ale já tam nechci, ne to ne!" Začal se mi vzpírat. Dlouho ho už neudržím.

„Nesmíš mě tam dovést. On mě zabije. Ne, počkej! Už vím. Mám pro tebe informace. Jsou důležité, potřebuješ je!" Jo to určitě. Jaké by pro mě asi tak mohl mít informace?

„Týkají se kamene vzkříšení," odmlčel se,protože mu z úst uniklo hlasité říhnutí, „vím, kde je." Zastavila jsem se a sotevřenou pusou na něj zírala. 

Ano vím, je to po hooodně dlouhé době, ale zas je to trochu delší. Malinko jsem se totiž zasekla v dějové linii a stále jsem nemohla nic vymyslet. Problém byl už odstraněn, tak to snad už půjde jako na drátkách.

-Pája