The Potions Master ✔ (CZ)

#14 Kámen vzkříšení

„Plášť sice máme, ale co dál? A co až na to Harry přijde? Jak to vysvětlíme?" Měla jsem spoustu otázek. Stáli jsme proti sobě v jeho kabinetu. Trávila jsem tu poslední dobou nějak moc času. Upřeně jsem mu hleděla do tmavých očí a čekala, co řekne. On měl nasazenou svou obvyklou masku, takže měl naprosto klidný výraz.

„Ano máme první relikvii, což znamená, že čtvrtina úkolů je za námi. Nyní bych se soustředil na kámen, protože tak nějak cítím, že na tu hůlku ještě nepřišel správný čas," tak on to cítí, to je nám opravdu k něčemu. Pořád mi ten plán přišel nějaký divný. Tohle přeci nemůže vyjít! Ale on ještě neskončil.

„A když na to Potter přijde? Tak ať přijde! Bude mít snad nějaký důvod obviňovat mě nebo vás?" Otázka zůstala viset ve vzduchu. Uznala jsem, že má asi pravdu. Proč by mě měl podezírat? Byla jsem jeho kamarádka.

„No tak dobře, ale jak to, že je za námi čtvrtina úkolu? Já myslela, že relikvie jsou tři?" Podíval se na mě, jako by to byla ta úplně nejhloupější otázka, na kterou jsem se mohla zeptat. Pak, když tázavý výraz na mé tváři přetrvával, si povzdechl.

„Ano, relikvie jsou tři, ale to, že je shromáždíme, Voldemorta nezabije. To je ta poslední část - najít ho a zabít." Poslední slovo pronesl takovým tónem, jako by se na to už těšil.

„A kde ten kámen je?" Myslím, že tohle už hloupá otázka nebyla. Zřejmě tak usoudil i on, protože ještě více zvážněl.

„Vím jen, že ho má Brumbál. Nic víc neřekla. Ale nejspíš bude někde v jeho pracovně. Tam schovává všechno." No, moc jsme toho nevěděli. Ale co se dalo dělat.

„A jaký je tedy plán?" Docela mě to zajímalo. Jak máme najít něco, co nevíme, kde je?

„Bohužel já se na tom nemohu podílet, protože Brumbál nesmí přijít na to, že chystáme něco za jeho zády. Myslí si, že má všechno dokonale vymyšlené, ale opak je pravdou. Takže to opět bude na tobě. Vím, že to asi není nejlepší, všechnu tu zodpovědnost nutit tobě, ale jinak to nejde. A slibuji, že o hůlku se postarám sám. A teď k plánu. Musíš se nějak dostat k Brumbálovi blíž. Třeba předstírej zájem o nějaké dobrovolné učivo, aby tě mohl doučovat, aby ses dostala do jeho pracovny. A tam už na něco budeš muset přijít sama podle situace." Ohrnula jsem nos. Já věděla, že to s tím pláštěm bylo nějaké jednoduché.

„Hmm, snad to nějak zvládnu. Vlastně, co jiného mi zbývá."

Smutně se na mě podíval a já věděla, že jsem se trefila do černého. Jiná možnost nebyla.

***

Kráčela jsem chodbou k Brumbálově pracovně. Chtěla jsem ho požádat o doučování v obraně proti černé magii. Kdybych nemusela, nikdy by mě asi nenapadlo jít tam a dožadovat se školy navíc, ale tohle se mi bude i hodit, protože Umbridgeová nás toho opravdu moc nenaučí.

Přede mnou se objevila socha fénixe značící, že jsem u cíle. Heslo jsem znala. Řekl mi ho Severus. Proto jsem neváhala a rovnou za chůze jsem vyslovila „Čokoládová žabka" a pokračovala po schodech. Kdybych totiž zastavila, váhala bych a možná bych tam nakonec vůbec nešla. Jsem nervózní, ale nesmím to na sobě nechat znát. Musím působit sebejistě. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala na masivní dřevěné dveře.

„Vstupte, slečno Samsonová," ozvalo se zevnitř. Ani jsem se nedivila tomu, jak ví, že jsem to já, nasadila jsem široký úsměv a vešla dovnitř.

„Dobrý den, pane řediteli, neruším?" Zdvořilostní otázky byly na místě. Mírně se usmál.

„Ale jistěže ne. Jen mě zajímá, jak to, že znáte heslo?" Jejda, to jsem nedomyslela. Jak to teď vysvětlit? Hlavně musím působit sebejistě, aby nepoznal, že lžu.

„No... víte... no... to... je tak. Já... tohle heslo už jste celkem dlouho nezměnil, a tak už se stihlo roznést po škole." V duchu jsem se na sebe zamračila. To se mi vážně povedlo! Ale až na to koktání to zní celkem věrohodně.

Přimhouřil oči a pozorně se na mě zadíval. Zdálo se mi, že v jeho očích vidím nedůvěru, ale rázem to zmizelo.

„Co vás přimělo zavítat do mého království?" pronesl a s nadšením v hlase a rozhodil rukama. Tohle už jsem měla připravené, takže mi nedalo takové potíže, dostat to ze sebe.

„Chtěla bych vás požádat o doučování a to konkrétně v oblasti obrany proti černé magii. Myslím si - tím ovšem nechci urazit profesorku Umbridgeovou - že výuka bez praxe není dostačující pro závěrečné zkoušky." Můj bože, zněla jsem jako nějaká šprtka. Povzdechl si.

„Čekal jsem, kdy se někdo s něčím takovým ozve. V jistých ohledech zastávám stejný názor jako vy, ale na druhou stranu paní profesorka je návštěva z ministerstva a já nemohu podrývat její výuku. Rád bych vám však pomohl. Pokusím se něco vymyslet a poté vám dám vědět." To šlo docela dobře. Sice ještě nebylo nic jisté, ale neodmítnul mě a to je první krok k vítězství.

„Předem vám děkuji za ochotu. Jsem vám moc vděčná." Snažila jsem se tvářit nejšťastněji, jak to šlo.

„Nemáte za co." Přikývla jsem a rozhlížela se po místnosti. Kde by mohl být kámen? Byla tu spousta možností. Hodně úložných prostorů. Co když ho má zabezpečený kouzlem, aby byl neviditelný? Tohle opravdu nebude jednoduché.

„Potřebujete ještě něco?" zeptal se a já rychle uhnula očima.

„Ne už ne. Myslím, že půjdu." Ještě než jsem to dořekla, jsem se začala otáčet k odchodu.

„Dobře," zněl zamyšleně, „na shledanou."

„Na shledanou," řekla jsem rychle a už jsem byla pryč.    

Další kapitola. Vím, že po trochu delší době a za to se omlouvám. Pokusím se to napravit. Líbí se vám, jak se to vyvíjí?

A ještě bych chtěla poděkovat Efox92 za recenzi k příběhu.

- Pája