Lži, mýty a teorie vlkodlaka

Středověk do 16. století

Období středověku je v souvislosti s vlkodlaky dobou krutého pronásledování, poprav, udavačství a nesmyslných rozhodnutí církve, stejně jako je obdobím s nejvyšším výskytem příběhů o vlkodlacích. Nutno říct, že v této době byl vlkodlak považován za zcela reálně existujícího tvora, a proměna ve vlkodlaka za zcela běžnou věc. Nešlo tedy o mýtická stvoření, ale o skutečný důvod ke strachu.

V souvislosti s vlčími útoky, stejně jako s útoky "vlkodlaků", padlo za oběť vždy nejvíce dětí (až 80% obětí) a právě dětem byly příběhy o nebezpečných stvůrách vyprávěny nejčastěji. Příkladem může být všem dobře známá německá pohádka "O Červené Karkulce". Ačkoli se proslýchá, že původním námětem byl reálný případ znásilnění a zabití malé holčičky deviantem žijícím v lese, ve své době byl příběh vyprávěn jako skutečnost se vším všudy, tedy i se "zlým vlkem". Když si tedy odmyslíme pohádkovou antropomorfizaci a personifikaci vlka, je zřejmé, že tvor, kterého Karkulka v lese potkala, byl ve skutečnosti vlkodlak - obrovský, silný, hrozivý, schopný mluvit, přemýšlet, dokonce schopen se obléci jako člověk. Jednoznačně nešlo o normálního vlka, v původní Karkulce je použita postava vlkodlaka.

Středověkou představou o vlkodlakovi zpravidla nebýval tvor napůl vlk, napůl člověk, ale spíše obrovský vlk schopný lidského uvažování, který zabíjí spíš zpotěšení než z hladu, a také nemá strach z lidí (narozdíl od plachého vlka). Vlkodlak se za úplňku měnil na vlka, nikoli na vlko-člověka. Ve Francii, kde byly příběhy o vlkodlacích nejčastější, se těmto vlkodlakům říká "lugaru" (loup-garou).

Mezi lety 1520-1630 bylo ve Francii z vlkodlactví obviněno více než 30 000 lidí. Často bezdůvodně a bez důkazů. Případy výskytu lugaru ve Francii byly velmi časté, ale téměř vždy pocházely z venkovského prostředí, od nejnížších společenských vrstev.

Vysvětlení je logické; rolníci byli po celý svůj život vystaveni nepředstavitelným strádáním a útrapám. Epidemie, hladomory, války, lupičství, nevolnictví, vykořisťování šlechtou... lidé na venkově často žili v permanentním strachu a chudobě, z nichž se vlastními silami nemohli dostat, ať dělali cokoliv. V časech, kdy se komunitě nedařilo, tak často své problémy sváděli na čarodějnice a vlkodlaky. Tito lidé byli říliš zoufalí a primitivní na to, aby jednali racionálně, a tak se v jejich očích mohl jako vlkodlak jevit třeba jejich vlastní soused. Nelze vyloučit, že část obvinění byla zapříčiněna závistí či pomstychtivostí.

Řešení problémů s čarodějnicemi a vlkodlaky měla na starost katolická církev, která představovala hlavní autoritu v životě lidí. Bylo na církevních přesdtavitelích, aby prostému lidu podávali vysvětlení znepokojivých jevů. Tato vysvětlení, která si vymýšleli pro zklidnění rolníků, byla často nesmyslná a protiprávní (řekli bychom dneska), a následky velice kruté.

V roce 1231 byla zřízena inkvizice, která velice krutě zacházela s těmi, kteří byli obviněni z čarodějnictví či vlkodlactví, byli mučeni a popravováni těmi nejhoršími způsoby.

V roce 1532 bylo dokonce zavedeno legální mučení obviněných. Obvinění byla nepodložená, soudy neprobíhaly. jakmile byl někdo označen za vlkodlaka, nebylo pro něj žádné naděje na záchranu.

Začaly se vymýšlet popisy vlkodlaka, které vedly k dalším nesmyslným obviněním. Kdo měl srostlé obočí, předkus nebo chlupy na dlaních, byl jednoznačně považován za vlkodlaka. Také lidé žijící na samotkách a lidé pomateného chování byli označováni za vlkodlaky.