Lži, mýty a teorie vlkodlaka

Vlčí útoky na člověka

Jestli je vlk člověku nebezpečný, či nikoli, určují okolnosti a podmínky na každém místě planety zvlášť. Tvrzení, že je vlk krvelačná bestie, je nesprávné, protože jde o plaché zvíře, které se chce pouze najíst, nezabíjí pro zábavu. Ale zároveň i tvrzení, že jde o zvířata neškodná, a že se jich není třeba obávat, je nesprávné a velice zkreslené.

Vlk není člověku nebezpečný pouze za určitých podmínek: jeho stavy jsou malé, tzn. není přemnožen. Má dostatek přirozené kořisti, tedy divokých kopytníků. Nedochází k častému kontaktu s člověkem - neztratí plachost ani nepovažuje člověka za narušitele jeho teritoria. A také nesmí trpět vzteklinou. Za takových okolností je jen velice nepravděpodobné, že by došlo k incidentu. Nejsou-li však splněny tyto čtyři podmínky, riziko útoku se zvyšuje, a z plachého zvířete se stává potenciální zabiják. Až 80% útoků nevyvolaných vzteklinou je cíleno na děti, pak na ženy a nejvzácněji na dospělé muže. Nejsou-li vlci vyrušeni, zabitou oběť aspoň z části zkomzumují.

V USA jsou zdokumentovány případy, kdy lidé, např. běžci, opakovaně vstupovali do rezervací a divoké přírody, kde docházelo ke střetu s vlky. Běžící člověk, který navíc skoro nevnímá své okolí a jen hledí dopředu, připomíná prchající kořist, a představuje pro vlky pokušení, kterému jen těžko odolávají. Jsou-li ve smečce, troufnou si i na dospělého člověka, a dochází k útokům. Společnost v USA je těmito útoky často velmi zaskočena, protože není zvyklá, že by to "jejich vlci dělali". Ve dvacátém století došlo k masivnímu vybíjení vlků coby škodné zvěře. Některé poddruhy byly zcela vyhubeny, a zbytek zůstal kroticky ohrožen. V tak malém množství neměli vlci dost sil na to, aby si troufli na člověka, a co víc, když v divočině zůstali sami, získali pro sebe velké území, na němž mohli nerušeně lovit. Po desítky let tak nedocházelo k žádnému kontaktu plachého vlka s člověkem, a když se to v současnosti začíná měnit, lidé jsou zmatení, protože po to dlouhé období "klidu" u nich získali vlci pověst mírumilovných plyšových psíků, kteří by člověku neublížili, a vždy jen se staženým ocasem prchnou. 

Vlci jsou vrcholoví, oportunní predátoři, kteří sami sebe považují za vrchol potravního řetězce právě tak, jako my považujeme sebe. Vstoupí-li člověk sám do teritoria silné a početné vlčí smečky, pro sebevědomé vlky se stává alternativní kořistí.

Někdy jsou to ale vlci, kdo překročí hranici a pustí se do nevyprovokovaného konfliktu s člověkem. K tomu dochází, mají-li vlci nedostatek potravy (např. kvůli infekčním chorobám kopytníků, které zapříčiní jejich prudký pokles), nebo se přemnoží, a začnou vnímat člověka jako menšinový druh, a tudíž svou kořist.

Na Sibiři občas dochází k fenoménu "supersmečky". Obvykle má vlčí smečka okolo 5-15ti jedinců, kteří představují tým s pevnou hierarchií a hájí si své teritorium. Mezi smečkami panuje velká rivalita a intolerance. V období dlouhé sibiřské zimy a hladu však dochází k tomu, že si vlci uvědomí svou zranitelnost, a rivalitu musejí nechat být, neboť si nemohou dovolit zbytečnou ztrátu sil. Mají-li přežít, musí spolupracovat vícero smeček, tedy vytvoří supersmečku složenou z desítek či stovek jedinců, a pak loví a zabíjejí tak dlouho, až už není co zabíjet dál.

V Jakutsku se v roce 2013 taková supersmečka vyskytla a terorizovala místní obyvatelstvo. Zabili tisíce koní a sobů - jedinou potravu zdejších obyvatel. Drze a beze strachu útočili na lidi v těsné blízkosti jejich obydlí. Rodiče kvůli vlkům přicházeli o děti během jejich cesty do/ze školy. V tomto případě jsou vlci predátory, a lidé bránícími se oběťmi. Zabíjení vlků za takových okolností je nejen pochopitelné, ale zcela nutné k přežití komunity. V této oblasti je legální nastražování pastí a za ulovené vlky se vyplácí finanční odměny.