Kluk Ze Snu 2 [DOKONČENO]

Kapitola 21 - Sen a noční procházka

Když jsem otevřela oči, klečela jsem na studené podlaze a všude kolem mě byla tma. Co je to zase sakra za sen? Cítila jsem jak se mi potí zápěstí. Podívala jsem se na ně a při pohledu na tlustý a nejspíš i dost starý provaz, kterým mi někdo svázal ruce k sobě, se mi sevřelo hrdlo a musela jsem polknout. "Petře?" pípla jsem do tmy a snažila se vstát. Jako bych ale byla k zemi něčím neviditelným připoutána. Najednou mi přímo do uší přistál něčí hlas, který říkal: "Pomsta bude sladká! ". Vybavila se mi ta smska co mi před táborem někdo poslal. "Co chceš?!" zakřičela jsem do tmy a začala se rozhlížet kolem sebe. Najednou se ozval zvuk, jako když cvakne vypínač, hned na to se přede mnou ze shora rozsvítila žárovka a já jsem uviděla něco, při čem se mi do očí nahrnuly slzy. Přede mnou seděl na dřevěné židli Petr, ruce měl za opěradlem, nejspíš stejně jako já je měl svázané, hlavu měl skloněnou dolů a oči měl zavřené. Měl takový nevinný výraz, který mě, abych se přiznala i celkem děsil. To už jsem uslyšela kroky. Přišla k němu vysoká postava, no postava, byla to spíš jen silueta a natáhla ruku proti jeho břichu. Něco v ní držela. Po chvíli rozeznávání jsem poznala, že to byla pistole. "NECH HO!!" vykřikla jsem a začala jsem se snažit vstát. Už ale bylo pozdě. Ozval se výstřel. Hned na to ta silueta zmizela, s ní i moje pouta a pouta Petra. Jeho tělo se ze židle bezvládně sesunulo k zemi a zůstalo ležet, bez jediné známky života. Hned jsem byla u něj. Z břicha mu celkem rychle unikala krev. Snažila jsem se tu ránu po kulce zakrýt, ale krev mu pořád z těla unikala a s ní i jeho život. "Ne....prosím! Nesmíš umřít! NESMÍŠ!!!" řvala jsem přes slzy a pevně ho držela za ruku. Už ale neprojevoval žádné známky života. Bylo po něm. Sehnula jsem se nad jeho mrtvým tělem a nechala slzám volný průběh. "Už musíme jít." ozvaly se nade mnou hlasy. Ještě jsem teda naposledy dala Petrovi polibek na jeho chladné rty a potom ho už pohltila temnota.

Doslova jsem vyskočila z postele, jak mě ten sen vystrašil a při tom jsem se praštila hlavou o horní palandu. "Nestalo sa ti nič?" ozval se po chvíli nade mnou Petr, kterého nejspíš ten náraz probral. "Ne, dobrý." usmála jsem se na něj a hlavu jsem položila zpátky na polštář. "Nechceš sa prejsť?" ozval se znova ze shora Petr. "Mohli bychom." přijmula jsem jeho návrh, oblékla jsem se a s Petrem, ruku v ruce, jsem vyrazila na louku k malému jezírku. Tam jsme si sedli a společně sledovali měsíc, jak se odráží od nehybné vodní hladiny. Ucítila jsem, jak mi Petr dělá po krku cestičku z polibků. Otočila jsem hlavu a naše rty se jako kusy skládačky spojily v jedny. Začala jsem s nimi pohybovat a Petr ochotně spolupracoval. Potom jsme se ale museli odtrhnout kvůli nedostatku vzduchu. "Nepůjdeme zpátky? Musíme se ještě prospat." začala jsem se zvedat, ale Petr mě znova přitáhl k sobě. "Eště chvíľu." udělal na mě psí oči. Neodolala jsem. Nakonec mě ale moje únava překonala a já usnula Petrovi v náručí.

----------

Závěrečné INFOOO!!! Teď asi delší dobu nebudou kapitoly. Je to hlavně kvůli tomu, že od 12. jedu se školou na týden do Chorvatska a bohužel tam nebude wifi. :// Snad to beze mě vydržíte. :DD Ještě příští středu přidám jednu kapitolu a další bude buď před Utuberingem (25.6/26.6) a nebo po něm. ;)) A BTW plánuju, že na Utuberingu bych udělala i takový malý sraz. Všechny ostatní informace budou potom na fb skupině (Klaris - Wattpad Writer). ;))