Zvrácený osud

Rodina

Rázně jsem šla dolů po schode, abych našla mamku. Nebylo něják zvlášť těžké jí najít, seděla u baru v kuchyni a četla si v magazínu pro ženy. Ještě než jsem vešla do místnosti, napsala jsem smsku Adrianovi, aby za mnou přišel. Přece jen je to naše rozhodnutí. Mamka se na mě usmála: „Tak co? Už je ti dobře?"
„Jo, mami." Zamlčela jsem ranní nevolnosti.
„Jak to šlo u policie?"
„Ty jsi ještě nemluvila s Benem?" udivila jsem se mírně.
„Ne. On je doma? Já měla pocit, že říkal, něco o tom, že si musí něco zařídit."
„Je doma, teď jsem s ním mluvila."
„Tak to jo." Zachmuřila se, jak nad tím přemýšlela.
Když jsem jí chtěla říct, co nám řekla policie, Adrian vešel. Upřímně jsem si nebyla jistá zda jsem cítila úlevu a nebo naopak bolest z toho, že musím ukončit tenhle normální dialog, jelikož v následující době se asi normálního rozhovoru nedočkám. Neslyšně jsem si povzdechla. Adrian ke mně přistoupil ze zadu a políbil mě na rameno. Proběhla mnou husina. Po takové době mi dělá motýlky v břiše a nebo také možná souvisí s těhotenskou citlivostí. Nejistě jsem koukala na mamku, která stále nezaujatě listovala časopisem. Po chvíli vycítila můj pohled a zvdela oči.
„Potřebuješ něco, zlato?" tázala se lehkou vážností.
„Mami,..." začala jsem . „V životě se nám můžou stát různé věci, věci, které změní třeba i tvůj smě, tvé cíle a nám se něco takového stalo." Zdvihla jsem oči od svých prstů a sebejistě se zadívala do jejích očí.
„Co se mi tím snažíš říct?" tvářila se zmateně, ale v očích jí svítila jiskřička poznání.
Zhluboka jsem se nadechla. „Čekáme spolu dítě."
Mamky ruka ztuhla v půli otáčení další stránky. Vnímala jsem, jak se Adrian z amnou celý napjal. V místnosti zavládla dusná atmosféra.
„Vy jste to plánovali?" zasyčela mamka.
„Ne!" vykřikal jsem na ní.
„Tak jak je to možné? Vždyť ti platím antikoncepci!" hned jak to, ale dořekla, bylo vidět, že jí to došlo. „To ten kómat. Nebrala jsi je." Konstatovala.
S Adrianem jsem souhlasně kývli. „Jak jsi se to dozvěděla? Menstruace? Test?"
„Byla jsem u doktora."
„Kdy? Vždyť máš zatím klidný režim a jediné místo, kam jsi šla, byla policejní stanice."
„Já jsem tam omdlela." Přiznala jsem.
„Cože jsi?" stoupla si mamka a začala pochodovat po místnosti. „Jak je možné, že jste nám nic neřeklli?" Mamka začala rudnout.
Mamča si začala povídat sama pro sebe. „Takže moje devatenáciletá dcera je těhotná, ale nemá maturitu, perspektivu a ani peníze. Za to má otce a plno výdajů v budoucnost. Bože, jak jsem tě vychovala." Spráskla ruce.
Už jsem se chtěla nadechovat, že něco řeknu, ale Adrian byl rychlejší. „Sáro, já vím, že to nebude lehké, ale peněz mám dost. Dokážu se o nás postarat."
Mamka se po něm otočila jako šelma. „Peněz máš dost? Tak jí zaplať potrat!" Křičela na nás a v očích měla prázdný výraz. To nemyslí vážně. Sama mě měla v ssedumnácti a bude mě moralizovat. Chytla jsem Adriana za ruku a táhla ho za sebou ke dveřím, kde jsem se otočila a mamce na rozloučenou řekla: „Možná ti tuhle frázi měl taky někdo před devatenácti lety říct." A odešla jsem.
„Lásko, nemohl by jsi mi skočit pro věci nahoru? Chci pryč. Počkám v autě."
Adrian chápavě kývnul a vyběhl schody po dvouch. Obdivuji, jak rychle se s tou umělou nohou dokázal zžít. V autě jsem čekala několik minut. Adrian nasedl a začal mi klást otázky. „Chceš jet k nám?" usmál se. „Ano, prosím." Odevzdaně jsem se schoulila do sedačky a zavřela oči. Zvuk motoru mě pomalinku uchlácholoval. Zdálo se, jakoby cesta trvala sotva minutu, když jsme zabrzdili na příjedzdové cestě Adrianových rodičů.
„Není to hloupé?" zeptala jsem se.
„Lásko, víš, že tady jsi byla vždycky vítaná, tak jako já u vás."
„No jo, ale nikdy jsem k vám nešla těhotná."
„Taky doufám, že tohle je poprvé." Usmál se provokativně.
„Ty jsi blbej." Oplatila jsem mu úsměv.
„Tak pojď." Pobídl mě.
Pomalu jsme šli ke dveřím. Adrian odemkl a my vkročili. Do nosu mě bouchla vůně borůvkového koláče. Ten byl můj nejmilejší. Nadšeně jsem šla do kuchyně, kde seděla kompletně celá rodina. Na stole bylo prostřeno na slavností hostinu. Stála jsem tam s pusou dokořán.
„Ahoj!" ozvala se nadšeně Adrianova mamka a obejmula mě. Neschopna slova jsem jí objetí oplatila. „Adrian, volal, že má dobrou zprávu, která se musí řádně oslavit, tak jsem to tak připravila." Vrousně se usmívala.
„Posaďte se." Přikázaljemně adrianovo otec. Byli si tak neskutečně podobní. Adrianova táta byl vysloužilý voják, který ve sevých 45 letech vypadal na třicátníka. Teď už, ale není v akci, ale v kanceláři. Pamatuju si, jak trpěl, když ho dali do kanceláře, ale nakonec to zvládl.
Posadila jsem se a Adrian si sedl hned vedle mě. Byl přímí, takže jakmile se i mamka posadila, začal: „Drahá rodina, máme pro vás zprávu. Troufám si říct, že více než dobrou. My dva k sobě patříme od nepaměti a teď se nám poštěstilo mit spolu dítě. Stalo se to náhodou, ale já to vidím jako osud. Celá ta těžká šrámovitá cesta nás dovedla do společného života, který chci ztvrdit svou žádostí." Odmlčel se a vstal. Odsunul židli a poklekl si. „Lásko, nedokážu vyslovit, co k tobě cítím. Neumím ani zachytit strach, který mě pronásledoval celý dny bez tebe, že už tě nikdy neuvidím, že už tě nesevřu v náručí, že už se s tebou nepohádám. Při návratu z mise jsem myslel na jedno a to na tebe. Probdil jsem dny i noci, abych mohl být s tebou a přál bych si, aby ses stala mou jedinou dokonce života. Vezmeš si mě?" slzy mi stékaly po tváři. Kouty se mi napínaly k prasknutí. Rychle jsem ho objala, potřebovala jsem ho cítit. Pevně mě sevřel a obímal. Obímal mě přesně, tak jak to říkal. Jako bych byla jediná na světě. Všude na těle jsem cítila jeho tep srdce, který byl jednotný s tím mým. Obímali jsme se věčnost až jsem se nakonec vzdálila a nechala ho nasadit mi prsten. Posadila jsem se zpět na židli a Adrian mě následoval. Až teď jsem si uvědomila, že celou situaci pozorovali Adrianovo rodiče a sestra. Maminka plakala a sestra teké. Otec se mírně a spokojeně usmíval. Byla jsem obklopena rodinnou vřelostí.
„Tak teď se můžeme pustit do jídla." Usmíval se Adrianův otec.