Zdravím všechny, kdo si ještě pamatují na tu trávu, co kdysi trochu na tomhle nyní hřbitovu podobně klidném místě rostla. No, ono to asi není moc klidný, spíš mrtvolně mrtvý, ale co si budeme povídat.
S nástupem na středním jsem se ztratila do reálného světa , jaký mě vždycky předtím většinou plival zpět a nepřijímal, tudíž jsem měla dost radosti, když jsem mohla projevit trochu sounáležitosti na sdílení vlastních potrhlých nápadů a příběhových scénářů a když jsem mohla ty samé faktory pročítat a komentovat u ostatních. Už mě má neaktivita docela mrzí, ovšem musím pravdivě podotknout, protože lhát nemá cenu a jenom bych si tak naběhla, že to pravděpodobně stále nevidím na nějakou obří změnu, jelikož jsem si k sobě připoutala jisté lidi, co mě chápají v mojí divné podobě a já jim to můžu oplácet. Nejspíš jsem se změnila, prožitými věcmi se člověk vždycky mění, ale připadám si nějak, nevím, předtím jsem si vždycky skutečně naživu připadala jen tehdy, když jsem se dívala očima nějaké své postavy, a teď jsou to mé oči, moje smysly, můj život je tím příběhem, kde se toho děje nejvíc, a je to inspirující a dojímavé.
Teď je však takové to divné volno. A já bych někdy mohla prokrastinovat u psaní třetího dílu Diamantu, když by se mi náhodou chtělo. Píšu tedy tohle hlavně jako takový dotaz, co dál, jelikož dvojku mám dopsanou už asi od minulého roku od července, ovšem jen jsem ji vám sem nehodila. Pustila jsem se i do něčeho jiného, ale nějak se nedostala dál než ke druhé kapitole, ale docela jsem si zase našla čas na básně, protože prostě, heh, do těch se rozbouřené emoce zachycují nejrychleji, a člověku na to stačí trocha času okolo půlnoci, kdy odmítá spát. Tedy, co bych pro vás měla, kdybyste náhodou neměli co číst, nebo byli zvědaví, jak to s ubohým Sorim dopadlo v druhém dílu, či si snad pročetli staré básně, jaké mám tady v souboru a zatraceně zase nezveřejněné, až to zastaralo tak, že mi přijdou nedotažené, ale jakoby, nejspíš je stejně i tak vydám.
Toť k aktualitě.
