rozjímání o pocitu osamělosti
být sama a být osamělá,
to jsou naštěstí
dvě různé věci.
je hezké být chvíli sám.
dát si čokoládu,
přečíst si knihu,
poslouchat tiché tóny klavíru.
ale když jsem osamělá,
nezáleží na tom,
s kým jsem,
ani co dělám.
pořád cítím ten pocit, jak mě svírá.
proto si představím,
že ten pocit je sníh na jarním slunci.
rychle mizí.
a pod ním čeká veselá louka plná květin,
na které si dvě kamarádky udělají piknik.
jedna z nich drží dřevěnou krabičku.
pošeptají do ní své obavy,
strachy,
nejistoty,
nepříjemné zážitky.
všechno v ní pak zamknou,
aby je jejich noční můry nepronásledovaly,
když se chtějí smát.
ta krabička je magická.
všechno v ní se promění
na štěstí a radost.
takže když spadne na zem
a rozbije se,
lidé kolem ní se jen usmějí.
je jako ořech.
tvrdá skořápka,
uvnitř zázrak.
tak, jako někteří lidé.
ti,
co jsou osamělí
a pozdě po půlnoci s pláčem
šeptají své strachy kouzelným krabičkám,
než otočí stránku
v knize života
a políbí ve sněhové vánici dívku svých snů.
