Pohled Damona
Celou dobu jsem se díval na Elenu a zdála se mi nějaká divná. Byla tichá a nesoustředěná.
„Takže jdeme zkoušet, co třeba slečna Gilbertová?" díval se na Elenu.
„Není mi dobře," odpověděla potichu. Co to s ní je?
„To může říct každej, okamžitě pojď k tabuli." Zvedla se a začala utíkat pryč. „Kam si myslíš, že jdeš?" zařval na ní.
„Asi běžela na záchod, slyšel jste, že jí není dobře," odseknul jsem naštvaně. Měl jsem o ní strach. Co když se jí tam něco stane?
„To mě nezajímá, Amber dojdi pro ni," usmál se na tu kravku.
„To nemusí, jdu pro ni sám," vstal jsem a šel pryč.
„Okamžitě se vraťte, nebo budete mít problém a já to myslím vážně," zařval na mě.
„Mně je to jedno." Vyběhnul jsem ze třídy a šel rovnou na záchody, snad tam bude. Rychle jsem se tam rozběhnul. „Eleno?" zavolal jsem na ni.
„Tady jsem." Slyšel jsem její tichý hlas a zůstal stát před záchody.
„Co ti je?" zeptal jsem se přes dveře.
„Je mi špatně."
„Jdu za tebou dovnitř." Pomalu jsem otevřel dveře a šel za ní. Seděla u záchodu a dívala se do něj. „Pojď, jdeme za Rickem, ať zavolá rodičům."
„Ten teď určitě učí."
„Tak jdeme za ředitelem, nemůžeš tu takhle být. Není ti dobře a měla bys spíš být v posteli."
„Měli jsme domluvené to doučování," řekla smutně.
„Já se tam stejně chci stavit, musím tě zkontrolovat. Teď pojď," vzal jsem si ji do náruče a nesl ji do ředitelny.
„Děkuju." Přitiskla se ke mně blíž. „Víš, že umím chodit sama?"
„Vím, ale já tě nosím rád." Dal jsem jí pusu na tvář a donesl ji do ředitelny. Bez klepání jsme vešli dovnitř.
„Myslel jsem, že jste si vy dva už promluvili," usmál se ředitel, když nás uviděl.
„Eleně je nějak špatně, tak jestli by nemohla jít domů."
„Zavolám Mirandě, ať se pro tebe staví," usmál se na ní.
„Děkuju, ale dneska má Dan tu rozlučku," řekla potichu.
„Ty to nevíš? Přesunulo se to, protože se u nich ve škole něco stalo, takže tu bude do středy, takže to doma vylež a na středu buď fit," pohladil ji po tváři.
„My počkáme venku." Společně jsme šli ven a sedli si na lavičku, co byla před ředitelnou.
„Jsem unavená, můžu spát?" zeptala se a pevněji se ke mně přitiskla.
„Jasně, hlavně když ti už bude líp." Pevněji jsem ji objal a jenom ji držel. Po chvíli usnula.
„Oba dva jsou v práci, takže pro ni nemá kdo přijít," ozval se ředitelův hlas, když se otevřely dveře od kanceláře.
„Ale jí je vážně špatně," zašeptal jsem potichu, protože jsem nechtěl, aby se vzbudila.
„Je mi to líto, ale nemám ji jak dopravit domů." Smutně se na ní podíval a pohladil ji po tváři.
„Co kdyby zůstala u vás v ředitelně? Mohla by se vyspat a my dneska máme už jenom tři hodiny, tak bych ji pak vyzvednul a vzal ji domů. Nemůže jít do hodiny, potřebuje spát."
„Dobře, tak ji polož u mě na gauč, ať se může vyspat a pak si pro ni přijď." S ní náruči jsem vstal a nesl ji do kanceláře na gauč.
„Děkuju." Položil jsem ji a chtěl odejít, ale zastavila mě její ruka.
„Nechoď," poprosila potichu a otevřela oči.
„Musím, pak se za tebou stavím. Až mi skončí škola, tak tě vezmu domů."
„Zůstaneš u mě?"
„Nemůžu, ale pak přijdu." Pohladil jsem ji po tváři a dal jí rychlou pusu.
„Myslím, až budeme doma."
„Určitě u tebe zůstanu."
„Dobře," otočila hlavu na druhou stranu a zavřela oči.
„Pak si pro ni přijdu, dejte mi na ní pozor."
„Jasně, jdi do třídy, učitelovi řekni, že si byl u mě a já mu to potom vysvětlím, abys neměl průser."
„Děkuju." Starostlivě jsem se na ní podíval a pak jsem odešel do třídy. Zaklepal jsem a vešel dovnitř.
„Můžete mi vysvětlit, co to mělo znamenat?" zařval učitel, když jsem vešel dovnitř.
„Bylo jí špatně, nemohl jsem ji nechat samotnou."
„Měla tam jít Amber a kde vůbec je?"
„Nechal jsem ji u ředitele, aby si odpočinula. Chtělo se jí spát a nebylo jí dobře."
„Když jí je tak špatně, tak by měla jít domů a ne zůstávat v ředitelně, takže pro ni laskavě dojdi."
„Nikdo pro ni nemohl přijít, takže tu musela zůstat a já pro ni chodit nebudu. Ředitel vám to prej potom vysvětlí, takže za ním zajděte." Hraně jsem se usmál a pak šel ke své lavici.
„Ani si nesedej, pojď rovnou k tabuli." Obrátil jsem se a šel k tabuli. Zbývalo asi deset minut do konce hodiny. Pak ještě tři hodiny a už budu s Elenou. Nechal mě počítat do konce hodiny. Sice mě to nebavilo, ale nechtěl jsem mít ještě jeden průser kvůli známkám. Nesměl bych chodit za El a musel být doma a učit se. Když zazvonilo, tak jsem si šel pro věci.
„Co je s Elenou?" zeptal se Jeremy, když jsem si balil věci.
„Nebylo jí dobře, tak David volal rodičům, ale oba jsou v práci, takže ji nemá kdo vyzvednout. Domluvil jsem se s ním, že ji nechá vyspat v ředitelně a já až skončím, tak ji vezmu domů," vysvětlil jsem mu to ve zkratce.
„To přijde o tu rozlučku," řekla smutně Caroline.
„Ta se prej posouvá. Něco se u něj ve škole stalo, takže jim prodloužili prázdniny."
„To je dobře, byla by zklamaná a musí si to s ním vyříkat," usmála se Bonnie.
„Určitě vyříká, neměj strach. Jdeme na další hodinu?"
„Jasně." Řekli postupně všichni, tak jsme šli. Na chodbě jsme potkali naštvaného Matta.
„Ještě jednou se k ní přiblížíš, tak ti rozbiju hubu," zařval na mě naštvaně.
„Matte," řekl potichu Nick.
„Tohle je jenom mezi náma, takže se do toho nepleťte," otočil se na něj a pak zase na mě.
„Přestaň tu na nás řvát a nech nás projít," ozvala se Caroline.
„Ty se do toho nepleť, vůbec nevíš, o co jde." Byl vážně naštvanej, ale to mě nezajímalo. On jí ubližuje a mně bude něco říkat? To se spletl.
„To máš pravdu, neví a buď za to rád, protože kdyby to věděli, tak bys tu už dávno nebyl," vyštěkl jsem naštvaně.
„Ty o tom taky nic nevíš, víš jedině to, že ses s ní válel v posteli a pak už nic," vysmíval se mi.
„Tak to se teda mýlíš. Vím toho hodně."
„To by mě zajímalo, kdo ti to asi řekl. Elena asi těžko, ta se s tebou nebaví."
„Nikdo mi nic říkat nemusel. Stačí mít jenom oči, víš?"
„Tak to by mě zajímalo, co si asi viděl."
„Třeba její pravou ruku? Říká ti to něco? Když ji uvidí někdo jinej, tak mu to taky dojde. Ty si myslíš, že ti to projde, ale to se mýlíš. Eleně dojde, jakej si debil a skončí to, protože dostane rozum." Právě přetekl pohár s mou trpělivostí. Co si to dovoluje?
„Co se do toho pleteš? Je to jenom mezi mnou a jí. Vůbec ji nemáš co ošahávat a očumovat." Už jsem to nevydržel a jednu mu vrazil.
„Ještě jednou se ji dotkneš a já tě zabiju a je mi jedno, jestli skončím v base nebo ne, protože tam budu sedět s pocitem, že je v bezpečí a nic jí nehrozí," zařval jsem na něj a pak odešel.
„Co má s rukou?" zeptal se Elenin bratr, když mě s ostatníma dohnal.
„Mohli jste to vidět, kdybyste mi pomohli jí sundat to tričko, takhle si na to musíte přijít sami."
„On jí něco udělal? Jestli jo, tak mi to řekni. Je to má sestra."
„Tohle je mezi náma třema, slibuju, že už se jí nic nestane. Ochráním jí, slibuju," slíbil jsem a šel do třídy. Měl jsem hodinu jenom s tím debilem. To je fakt skvělé. Celou hodinu na mě házel kyselý ksychty a něco tam na mě heslil.
„Už drž sakra hubu, nemám na tebe dneska náladu," naštvaně jsem se na něj otočil.
„Elena ji na tebe dneska taky neměla co?" vysmíval se mi. Seděl asi o tři lavice dál.
„Proč asi? Díky tobě a neměj strach, jestli se Elena ostatním svěří, tak tě čeká peklo."
„Nesvěří se jim, na to nemá a ty bys měl být radši ticho, nebo víš, co se stane," usmál se na mě jako neviňátko.
„Ještě jednou a nepřej si mě," vyhrožoval jsem mu.
„Tohle si nechte na přestávku, teď dávejte pozor," vyrušil nás učitel. Byl jsem radši ticho a počítal minuty do konce hodiny. Když zazvonilo, tak jsem vyběhnul ze třídy a šel do ředitelny zkontrolovat Elenu.
„Spí, tak jí nech vyspat," usmál se na mě ředitel.
„Moc vám děkuju, že se o ni staráte. Moc hezky o vás mluví," úsměv jsem mu opětoval.
„Mám ji rád a ty ji taky. Dan o tobě hodně mluvil, prý máš Elenu rád a ona je s tebou šťastná. Nemusíš mít kvůli němu obavy, už spolu nejsou a mají se rádi spíše jako sourozenci, takže si o ni kvůli němu nemusíš dělat starosti."
„Já vím, viděl jsem je spolu, váš syn je vážně skvělej."
„Když už se tak staráš o Elenu a rozumíš si s Danem, nechceš mi tikat. Teda jenom, když nikdo není kolem, aby to nebylo podezřelé."
„Moc rád," řekl jsem s úsměvem a podal mu ruku. „Damon."
„David." Stisknul jí.
„Rád vás poznávám, ale už musím jít. O přestávce se už nestavím, ale pak pro ni přijdu," zařval jsem při běhu, protože akorát zvonilo. Do třídy jsem přiběhnul jen tak tak. Sednul jsem si na svoje místo a zase místo výkladu vnímal spíš hodiny. Zbylé dvě hodiny proběhli rychle, takže jsem se mohl konečně sebrat a jít pro Elenu. Bez klepání jsem vešel do kabinetu a šel rovnou k ní.
„Už jsem skončil, takže si jdu pro ni," usmál jsem se.
„Jasně, tak ať to vyleží a pozdravuj jí."
„Budu, nashle." Vzal jsem si ji do náruče a šel pryč. Všichni byli na obědě, takže jsme nikoho nepotkali.
„Kam to jdeme?" zeptala se, když už jsme vycházeli z budovy a konečně se probrala.
„Beru tě domu, aby ses vyspala," usmál jsem se a dál ji nesl.
„Nech ji bejt a dej ji dolů," zařval na mě Matt, který se právě objevil před námi.
