Zanino snění

O pár měsíců později je právě ta stejná vůně fialových kvítků rozdělila. Zana na dívčích záchodech postavila k zrcadlu telefon a zapnula nahrávání. Ve školní uniformě se společně se svými nejbližšími kamarádkami postavila do řady. Všechny svíraly v rukou nůžky. Když se ostří dotklo vlasů a za zvuku připomínajícího párání na zem spadlo pár těch rovných tmavých chuchvalců, před očima jasně viděla své pětileté já. Od breku zarudlý obličej a vzpurný výraz. Maminka jí tenkrát říkala, že z ní i tak bude hezká holčička, a Zana se nechala přesvědčit a vylezla si na kadeřnické křeslo. V ten den pochopila, že i dospělí někdy lžou, aby sami sebe uchránili před křikem, který se spustí, řeknou-li pravdu.